V bojových uměních a systémech hraje obvykle velkou roli tradice.
V bojových uměních a systémech hraje obvykle velkou roli tradice. U některých je tradice brána jako ryze pozitivní znak a záruka kvality, jiné se proti tradicím vymezují a svoji pověst staví na moderním přístupu, technikách šitých na míru dnešní době. Jak už to bývá, je třeba hledat kompromis, v tomto případě mezi dávným a moderním. Jeden z problémů tradice nalezneme ve slovech Michela Foucaulta: „Historie přeměňuje dokumenty v monumenty.“
Pro nás to znamená, že co bylo na začátku živým systémem, předmětem dalšího zkoumání a zdrojem relevantních dat se časem upraví, vytrhne z kontextu nebo úplně transformuje. Instruktor sebeobrany by, dle některých expertů, měl být jakýmsi archeologem, který se snaží odkrýt, jaké nástroje se používaly v době, kdy se všichni uměli bránit a nikdo se to nemusel učit.
Nejlepším východiskem výše zmíněného dilematu je tedy vycházet z lidské přirozenosti, která se datuje do dob prvních předchůdců člověka před miliony let a tuto přirozenost porovnávat s nejnovějšími výzkumy vědy. Spíše než o tradici tedy jde o rekonstrukci a zhodnocení přirozených reakcí, na kterých pak můžeme stavět za pomoci poznatků z oborů jako psychologie nebo neurověda. Tato syntéza dvou přístupů nám napoví, co a jak učit, abychom dosáhli kýžených výsledků a v co nejkratším čase. 
